ODEBÍRAT NOVINKY
Opište prosím kontrolní kód "4785"

Můj nosící příběh

šátek-2.jpg
Už je to docela dlouho, co jsem byla těhotná se svým synem Theodorem a tak mě trochu zaskočilo, že jsem si už hned nedokázala vzpomenout, jak to všechno začalo. Musela jsem se zeptat svého manžela, aby mi naše nosící začátky připomněl.
Byla jsem někdy na jaře roku 2012 na závěrečném defilé festivalu Khamoro, kde jedna z účastnic tančících v průvodu měla s sebou v krásně barevném vaku miminko. To se pohybovalo do rytmů divoké hudby a spokojeně se usmívalo. "To je super!", blesklo mi hlavou. Takhle bych to taky chtěla. Ať budu dělat cokoli, mít své dítě stále u sebe! A tato myšlenka mě už neopustila.
Když mi pak kamarádka půjčila knihu Koncept kontinua od J. Liedloff, už jsem dál nemusela pátrat. Kniha mi dodala odvahu, že je to ta správná cesta pro mě i mé miminko. A dnes už také zpětně můžu říct, že opravdu byla. Ani si neumím představit, že bych to dělala jinak. Manželovi jsem pro jistotu dala knihu přečíst taky, protože je myslím fajn, když v těch nejdůležitějších věcech jsou partneři zajedno. Skupinový kurz vázání šátku mě sice na začátku trochu odradil, neboť jsem čekala nadšené povzbuzení a podporu v nošení, ne jen předvedení 2 úvazů, ale koupila jsem si šátek s návody k vázání a pustila se do toho sama. Šlo mi to kupodivu docela snadno.
Když se pak syn narodil, přece jen mi nějaký den trvalo, než jsem k nošení sebrala odvahu. První dny jsme více trávili v posteli a když jsem se šla najíst nebo do sprchy, připadal mi jednodušší baby vak. Ale jakmile jsem si syna poprvé uvázala, věděla jsem, že už to jinak nebude a půjčený kočárek našel navždy své místo na půdě. Díky šátku jsme mohli brzy vyrazit ven do přírody, byl tehdy krásný podzim! Sbírali jsme spolu pozdní maliny, sklízeli úrodu zeleniny a ovoce. Jen na česání jablek jsem Thea pro jistotu na chvíli položila do kočárku, ale stejně jsem ho musela nadzvednout, aby na mě dobře viděl. Doma jsem mohla v klidu navařit, uklidit, vyprat, pověsit prádlo, atd. Syn stále spokojeně koukal z šátku, nebo se kojil, nebo spinkal. Chodili jsme ven i celou zimu, bez ohledu na to, že bylo všude půl metru sněhu. Miminko bylo na svém místě - spokojené u mámy! Když jsme na procházky vyráželi společně s manželem, sebral k nošení odvahu časem také on. A šlo mu to dobře. I když já jsem si v těch chvílích připadala nějaká poloviční :)
Na zkoumavé pohledy a všetečně otázky okolí, zda mi tam syn nezmrzne a zda mu neublížím, jsem se snažila reagovat pozitivně. Nic složitě nevysvětlovat, spíš ukázat, že to lze i jinak. A když pak na jaře viděli, že je syn celý a nic podivného ně něm není, vzali mě na milost a už se víc neptali. Dokonce se občas některá sousedka připojila na společnou procházku. Vzpomínám na jednu vtipnou situaci, kdy jsem potkala jednoho ze vzdálenějších sousedů. Pořádně mrzlo, syn spal a byl schovaný pod bundou. Povídali jsme si něco o dětech a soused se ptá: "A vy už taky porodíte každým dnem, že? To bude jistě pořádné miminko!" A podíval se směrem k mému břichu. Že má syn už skoro půl roku nějak nepochopil, spíše si myslel, že jsem mu nerozuměla. Asi už dlouho neviděl, jak vypadá těhotenské bříško :) Naše rodina se k nošení stavěla spíše rezervovaně, ale musím říct, že alespoň v mé přítomnosti, nepadla žádná "vzácná rada", žádný podivný dotaz či úlek nad tím, že syn nebude v pořádku. Sice mimo jedno navázání šátku s babičkou se nikdo k nošení nepřipojil a jelikož nebyl kočárek, všichni se smířili s tím, že pokud chtějí se synem na procházku, pak jedině také se mnou. Ale zase jsme měli i více příležitostí být spolu a rodina akceptovala, že s tímto vnukem bude zkrátka všechno jinak. A že bude nějakou dobu trvat, než u nich zůstane beze mne (což ostatně trvá dodnes).
Kdykoli syn plakal a já nevěděla z jakého důvodu, protože už jsem všechny možné varianty vyzkoušela, dala jsem ho do šátku a nosila a nosila, než se uklidnil a usnul. A pokud mě paměť neklame, nebylo to moc často. Měli jsme jedno krátké období, kdy mi syn připadal stále nespokojený a často plakal, nic nezabíralo - ani nošení, ani kojení, ani klubíčko, nic, i když se zdálo všechno v pořádku. Trvalo to asi 3 dny, kdy jsem ho kojila když byl v polospánku a moc nevnímal, abych udržovala laktaci a hodně jsme se tulili, do šátku nechtěl. Přes celkem úspěšnou BKM byl pořád počůraný i pokakaný. Zkrátka bojkot na všech frontách. Nějak jsme to museli vydržel, ale docela rychle se vše pak vrátilo do normálních kolejí a bylo zase dobře.

Já prostě nošení miluji a nedám na ně dopustit! To byl také jeden z důvodů, proč jsem absolvovala kurz pro lektorky vázání dětí do šátku a sama začala maminky vázání učit a v nošení podporovat. Považuji nošení za jednu z nejskvělejších věcí v péči o miminko a přirozenou cestu, jak o ně pečovat s láskou a respektem a zároveň moci dělat vše co potřebuji. Já bych bez šátku myslím na vesnici nepřežila. Kdo by tady za mě všechno udělal? Jak už jsem uvedla výše, díky šátku jsem mohla dělat vše, co bylo pro zajištění domácnosti potřeba, i když jsem byla sama. Syn byl stále u mě a byl tak spokojený! Nemusel mě volat, když něco potřeboval a já nemusela nikam odbíhat. Až mě mrzelo, že tak rychle vyrostl a začal běhat sám. Dneska už ho v šátku ani nosítku skoro nenosím, protože to nepotřebuje, ale ráda na to vzpomínám a těším se, až jednou budu moci další miminko.
A jestli bych něco dělala v nošení jinak? Asi bych dnes už měla odvahu uvázat si šátek hned první den, ne až 3. Víc bych povzbuzovala manžela, aby nosil častěji, protože vím, jak mu to pomohlo vyrůst jako otci a víc bych povzbuzovala k nošení i prarodiče, neboť se na začátku kvůli strachu ochudili o mnoho krásných chvil se svým vnukem. Rovněž bych častěji chodila mezi nosící maminky, protože vidím ve společném sdílení obrovskou sílu! A určitě bych si koupila ještě jeden šátek. Jednak, abych se prostě potěšila a taky nemusela v zimě chodit se špinavým, když ho nebylo kde usušit :)
02.03.2015 10:51:34
ernstoval
LUCIE ERNSTOVÁ - Spokojená máma | spokojenamama@seznam.cz | 724 663 586
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one